Zakončení blogu jsem dlouho odkládal. Tak nějak jsem si dlouho nedokázal uvědomit, co všechno pro mě pobyt ve Švýcarsku znamenal. Nejdřív ale co se dělo po mém posledním článku.
Po 21. května jsem se začal intenzivně připravovat do školy na zkoušky z Marketingu, HRM a Wirtschaftsgeschichte. Měl jsem radost, že hlavně u Marketingu a Wirtschaftsgeschichte jsem do látky pěkně proniknul a rozuměl tomu. Na učení nebylo jednoduché se koncentrovat, protože byla plná kuchyň lidí a měl jsem vidinu cca 12 denních prázdnin a přemýšlel co budu dělat a jako naložím s poslední Tageskarte. Že bych jel na nějaký výlet v tento měsíc si nevzpomínám. Byla rozlučka s Thuy a probíhalo ME ve fotbale. Thuy nám udělala výbornou vietnamskou večeři. Moc nepochopím Švýcary, hodně se zdráhali to jíst a prej některým z toho bylo i špatně :-D Pak ještě mezi hlavním chodem a dezertem začali umývat nádobí, což jsem taky nepochopil :-D Já si recept na kuřecí salát ještě pamatuju a plánuju jet nakoupit na Olomouckou a někdy to zkusit udělat taky. Uvařili a nakrájeli kuře, 5 krát vymáchali hromadu cibule aby nepálela a dali tam zelenou nať vietnamskýho koriandru. Podle chuti bych se tam nebál nastrouhat i mrkev nebo čínský zelí. Nesmí samozřejmě chybět legendární Fish souce :-D I u nás bez problémů sehnání za 20 kč. Horší to bude asi s tím koriandrem. K tomu udělali krabí placičky. Který ve vařícím oleji asi 10 krát nabydou objem. Dále mě oslovili rýžový placičky, který se zabalí do vody a do kterých se dá zabalit vlastně jakákoli směs z pánve - zeleninová nebo masová. Thuy jsme dali sešitek s recepty na jídla z různých zemí. a cca od poloviny června jsme byl bez jednoho souseda. Po večerech jsme sledovali ME ve fotbale. Švýcarky z Ticina velmi živě fandili Itálii a když jsem ptal Strömiho, tak prý když hraje Švýcarsko tak se ani nedívají. Švýcarsko na začátku 20. století byl jeden z nejchudších států a přistěhovalectví začalo být v kursu tipl bych až tak po druhé světové a v současné době. Ti co bydlí v Ticinu tak v drtivé většině nejsou žádní Švýcaři ale Italové nebo děti Italů (myšleno tak kde se narodili a kde vyrůstali). Krásně to bylo vidět na tom fotbale než budou italští švýcaři, bude to ještě nějakou tu generaci trvat. Jak jsem tak nad tím přemýšlel tak kostru Švýcarska tvoří němečtí (německý mluvící) Švýcaři. O francouzských švýcarech jsem nic neslyšel ani žádného blíže nepotkal. Obecně ale asi mají hodně společného s Francouzema - třeba nechuť se naučit jinou řeč - když jsem byl ve francouzské části na výletě tak ani nerozuměli, když jsem se ptal, jestli je vedle nich ve vlaku volno a u pramene, jestli si myslí, že ta voda je pitná.
Poslední zkoušku jsem měl 20. června a pak mi začaly kratší prázdniny. Nepamatuji si již přesná data výletů ale vím, že jsem byl dvakrát na kole se rozloučit s Jurou, na nejvyšším bodě Schwarzwaldu Feldbergu (1493 m.n.m.), na nejvyšším bodě bernské Jury Chasseralu 1607 m.n.m., s Tageskarte jsem jel Bernina expresem do Tirana a pak jsem se pokusil dojet na kole do Colmaru, hezkém městě v Alsasku. Mezi výlety jsem měl vždy jeden den pauzu, protože byly dosti vyčerpávajicí, musel jsem naplánovat detaily a připravit si jídlo na cestu a ještě se dívat na ME ve fotbale a hrát ping pong :-) Také byla rozlučka s Bernadette (nemá ráda, když ji někdo komolí jméno, naštěstí si to ale tady nebude číst), kde jsme se od jejích přátel dověděl zdrcující zprávu, že Federer nepochází z Baselu ale z Binningenu. Tak tedy popořadě. Jako průvodce budiž mapka http://map.wanderland.ch/?lang=de
Colmar je prý jedno z nejhezčích měst v Alsasku, je plné typických domků pro Alsasko a Strömi mi ho doporučoval. Francouzská spolužačka z Alsaska mi ještě doporučovala vesničku Turckheim,a ještě jednu, kterou jsem ale zapomněl, mám ji ale napsanou v materiálech do němčiny. Možná to ale byl ten Colmar. Turckheim prý není tak turisticky profláklý. Do colmaru jsem se vydal na kole. V ideálním případě to mělo být 140 - 145 km, což bych po rovině za den zvládl. Bohužel jsem si špatně zaznačil cestu a špatně jsem odbočil, chvílemi jsem vůbec nechápal, kde jsem. Nakonec jsem to na cca 65 km měl do Colmaru ještě 20 km a musel jsem se tak vrátit. I tak jsem se domů dostal až kolem půlnoci. Místo špatného odbočení jsem poté našel. Další dny jsme se tam ale už nevracel, raději jsem se jel rozloučit s Jurou. Po cestě mě oslovil francouz, který světe div se uměl německy a vyplňovali jsme spolu dotazník a steze Eurovelo, po které jsem jel.
Jeden z výletů na Juru byl výlet do Balstahlu a na Scheltenpass 1051 m.n.m. Chtěl jsem jet co nejúsporněji, protože to mělo být daleko, tak jsem se svezl tramvají na konečnou do Dornachu. Potom nejkratší cesto s co nejméně kopci přes Passwang do Balstahlu, kam se vjíždí obrovskou branou ze dvou skalních stěn, které zde vytvořil konec ledovce. Zpátky js em to vzal přes Scheltenpass, kde mě stihla bouřka. Jelikož jsem měl před sebou stoupání do průsmyku po asfaltce, která byla na louce, raději jsem asi hodinku počkal než bouřka ustane v lese. Strach jsem měl pořádný a asi dva blesky byly zároveň s ohlušujicím hromem. Z malebného průsmyku byl zajimavý sjezd do vesničky Mervelier. A od tam přes kopec po stezce pro bikery mezi Grindel a Erschwil.
Na Juře jsem se rozloučil se všemi oblíbenými místy a vesničkami. Mj. Bärschwil, Meltingen - Erschwil, Nuningen, Seeven a další. Na tento kraj budu rád vzpomínat a když se řekně švýcarský venkov, nevybaví se mi stavení na alpských loukách jak ho známe z pohlednic ale malebné kopečky a statky Jury :-) Výlety mi s takovým odstupem již splývají a nevím, jestli jsem se zde zmínil o římském městě Augusta-Raurica, kam ale rozhodně nejezdětě, protože tam kromě odhalenýho římského divadla nic není. Zpátky jsem to vzal přes Pratteln a Liestal z druhé strany do Gempenu. Také krásné stoupání, prý Marcelovo oblíbené (jezdí na motorce).
Jeden den jsem si zakoupil jízdenku, která platí na celou spolkovou zemi Baden-Württemberg. Jmenovala se Baden-württemberg-ticket. Bernaddete mě ji vytiskla a mohl jsem vyrazit. Bohužel jsem si nevšiml, že to je regionální jízdenka a nesmím s ní do vlaků ICE, což mě nenapadlo protože ve švýcarsku celodenní karta na TGV nebo ICE do Curychu nebo Bernu platila. Pan průvodčí mě na to upozornil, řekl že mě neviděl a šel dál. Do Freiburgu, kde jsem přestupoval na lokálku to bylo jen jednu zastávku. Lokálka mě vyhodila v Neustadt - Titisee odkud jsem vyrazil na cca 28 km pochod. Začínalo to v lese postupně to ale přešlo na šotolinovou cestu. Až závěrečné stoupání na Feldberg bylo opět lesní cestičkou. Byl tam krásný výhled široko daleko a pod horou jezírko podobné jako černé a čertovo jezero. Z hory jsem sešel do průsmyku na autobus a s přestupem se dostal do Freiburgu. Toto město se mi moc líbilo, na hlavním náměstí je obrovská katedrála a nad městem je pahorek s rozhlednou. Po ulicích tam teče ve stroužičkách voda. Byli tam moc milí lidé, jedni mi nabízeli vodu, když viděli že vylívám tu z kašny - byla hnusná - nezvyk z Basileje :-) a pak když jsem jedl na lavičce tak si ke mě přisedl velmi vtíravý pán.
Chasseral je stejně vysoký jako Le Chasseron. Je to nejvyšší bod tzv. bernské Jury. Fabian má v blízkosti chatu, tak mi poradil kudy je nejlepší jít a kde je to nejhezčí. Opět to bylo výrazně přes 20 km. K tomu bylo úmorné teplo. Pod Chasseral jsem se vydal vlakem s přestupem v Bielu, kde jsem se krátce prošel po ulici, zrovna tam byly trhy. Místní domy mi připomínaly ty u nás v Brně na Masarykově. Vystoupil jsem ve Frinvillier a vydal se po značené stezce do příkrého stoupání, které naštěstí bylo lesem. Cesta mě moc neoslovila, až jsem se dostal nahoru tak to bylo po loukách, po prašných cestách kde bylo občas nějaké stavení. Zajimavé to bylo před vrcholem, kde byl výhled směrem na jih na širokou kotlinu s jezery. I vlastní vrchol byl hezký rozkvetlá louka atd. :-) Bohužel po cestě nebyla voda, s čímž jsem nepočítal. Spoléhal jsem se na hotel, který měl být u vrcholu ale tam měli napsáno, že voda je nepitná. Byla ale hodně studená, tak jsem usoudil, že není povrchová a dolil si :-D Šel jsem se podívat ještě kousek po hřebenu ale nebylo tam nic zajimavějšího tak jsem se vydal Fabianem doporučovanou cestou na vlak do St. Imier. Ta průrva Combe grede bylo jedno z nejhezčích míst, bylo to opravdu uchvatné. Mohl by tam ale být problém trefit z opačného směru od St. Imier. Je potřeba jít od nádarží po kolmé cestě a pak se nějak prodrat směrem doleva nebo jít rovnou z Villeret, kde to ale nezastavuje pokaždé. Na tomto výletě jsem měl i dva již zmíněné zážitky, kdy francoužští švýcaři neumí německy ani odpovědět na otázku, jestli je to voda pitná a jestli mají volno vedle sebe na sedadle natož aby jí rozuměli :-D
Poslední výlet o kterém bych se chtěl zmínit je výlet jedním z vyhlídkových vlaků Bernina expres. Na tento den jsem si pořídil Tageskarte gemeinde. Výlet je podrobně popsaná zde, já jsem si všechny ty názvy nezjišťoval, jen jsem se kochal krajinou. http://cestovani.idnes.cz/bernina-svycarsky-zeleznicni-klenot-ze-seznamu-unesco-pip-/kolem-sveta.aspx?c=A090514_180808_igsvet_tom . Důležité je si sednout do obyčejných vagónů, které jsou řazeny vepředu nebo vzadu. Ty panoramatické (s prosklenou střechou) jsou na rozdíl od vlaků do Zermattu placené navíc a většinou obsazené skupinou asiatů. Trať začala v Churu. V Tiranu opravdu rostou palmy a je tam také o poznání tepleji. Po cestě zpět jsem vystoupil ve stanici Alp Grüm a asi na hodinku se prošel k horské chatě Sassal Mason. Nebyla sice nejlepší viditelnost, ledovec byl zahalen v mlze ale na druhou stranu byl výhled úchvatný a patří to k jednomu z největších zažitků co jsem ve Švýcarsku zažil. Z chaty to je ještě asi hodina cesty ke stanici Ospixio Bernina já se ale vrátil, aby mi neujel vlak. Z Bernina express jsem poté přestoupil na vlak do Svatého Mořice, který mě popravdě zklamal, je tam sice hezké jezero ale vesnička sama o sobě jsou jen samé luxusní hotely. Zmutt, Andermatt, Zermatt měly ještě staré dřevěné domky a jsou o mnohem malebnější. Po cestě zpět jsem jel Innským údolím a přes Klosters, abych se podíval jak to vypadá tam, kde jsme chtěli jet s Hosičem na kole. Zjistil jsem, že údolí do Klosters je na začátku hodně mírné, až pak ke konci asi do (Kübis) se zvedá. Přesedal jsem v Landquartu což je bezpochyby nejhnusnější město co jsem kdy viděl. Teď nevím jestli to nebyl Sargans, abych jednomu městu nekřivdil. Jen továrny a jeden vysoký panelák. Zlatej Adamov. Nutno dodat, že hodnotím tu průmyslovou část. Abych ale nekončil negativně, tak tento výlet se mi moc líbil.
Čím větší odstup času, tím víc mi Švýcarsko chybí. Našel jsem tam na 5 měsíců jeden z mých domovů a neodjíždělo se mi zrovna lehce. I tak mě ale Erasmus pobyt neovlinil, tak jak jsem čekal a jak všichni vyprávěli. jednoduše mi jen chybí to místo a způsob života tam, jak můj tak ostatních lidí. Vzpomínat budu ale vždy v dobrém a při každé dobré příležitosti se tam rád vrátím. Místo pro žití pro mě ale zůstává Brno (ČR), kde se cítím nejvíc doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat